Když Tomáš po nehodě otevřel pojistnou smlouvu, uviděl částku 800 000 korun. Tolik za auto před dvěma lety skutečně zaplatil. Jenže vůz už mezitím ztratil část hodnoty a zároveň měl najeto víc, než když opouštěl autosalon. Číslo na smlouvě proto nemuselo odpovídat tomu, za kolik by se podobné auto prodalo těsně před nehodou.
Právě tady vzniká nejčastější omyl: pojistná částka se automaticky převezme z původní kupní smlouvy a dál se neřeší. U havarijního pojištění se přitom má vycházet z aktuální obvyklé, tedy tržní ceny vozidla. Ta se během let mění podle stáří, nájezdu, technického stavu, výbavy i situace na trhu. Cena z faktury je důležitá pro nákup, nikoli jako trvalá hodnota auta v pojistce.
Před nastavením smlouvy si proto porovnejte podobné vozy: stejný model, rok výroby, motor, převodovku, nájezd a přibližnou výbavu. Nabídkové ceny z bazarů nejsou přesným znaleckým posudkem, ale pomohou vytvořit realistickou představu. U mladého auta bývá rozdíl oproti původní ceně výrazný už po několika měsících. U staršího vozu může hodnotu naopak držet výjimečná výbava, nízký počet kilometrů nebo velmi dobrý stav.
Příklad s autem za 500 000 korun je praktický: pojistná částka by se měla pohybovat přibližně kolem této hodnoty, pokud právě tolik vůz na trhu skutečně stojí. Neznamená to, že pojišťovna při každé škodě automaticky vyplatí půl milionu. Při částečném poškození se řeší skutečné náklady na opravu, při totální škodě nebo krádeži se obvykle vychází z tržní hodnoty vozidla těsně před pojistnou událostí.
Rozdíl mezi správnou a špatně nastavenou částkou může být nepříjemně konkrétní. Když je auto ve skutečnosti hodnotné 1 000 000 korun, ale ve smlouvě je uvedeno jen 800 000 korun, jde o podpojištění. Při škodě 100 000 korun může pojišťovna krátit plnění na 80 procent, tedy na 80 000 korun ještě před odečtením spoluúčasti. Člověku pak nechybí jen drobné na kosmetickou opravu, ale peníze na část servisu, kterou musí zaplatit ze svého.
Přestřelená částka přitom nemusí znamenat lepší ochranu. Pokud auto na trhu stojí 500 000 korun a ve smlouvě je uvedeno 700 000, neznamená to, že při totální škodě dostanete 700 000. Pojistné však může být vyšší. Platit za nadhodnocení se tedy většinou nevyplatí, protože vyšší částka na papíře sama o sobě nezmění skutečnou hodnotu vozu.
U některých smluv se hodnota aktualizuje podle pravidel pojišťovny, jinde musí změnu aktivně nahlásit klient. Vyplatí se to udělat po větší úpravě auta, při výrazné změně nájezdu nebo při přidání drahé výbavy. Mimořádná výbava, střešní box, speciální audio nebo dražší kola nemusí být v základním ocenění zahrnuté tak, jak majitel očekává. Kola za několik desítek tisíc mohou v nabídce vypadat jako detail, po krádeži už tak nepůsobí.
Proto je lepší uvést dražší kola a mimořádnou výbavu samostatně a ověřit, jak se promítnou do pojistné částky i limitů. Vyfoťte si také stav auta a uschovejte doklady k doplňkům. Při likvidaci škody může být rozdíl mezi běžnou sériovou výbavou a konkrétní konfigurací zásadní.
Další rozhodnutí se týká spoluúčasti. Nastavení 5 procent s minimem 5 000 korun je u auta za 500 000 korun běžná praktická varianta. U škody 40 000 korun by pětiprocentní spoluúčast znamenala 2 000 korun, ale kvůli minimální hranici by klient zaplatil 5 000 korun. U opravy za 200 000 korun by spoluúčast vyšla na 10 000 korun. Vyšší spoluúčast obvykle snižuje pojistné, zároveň ale vyžaduje větší finanční rezervu při každé škodě.
Někdo si zvolí nízkou spoluúčast, protože nechce řešit několikatisícový výdaj po poškození skla nebo karoserie. Jiný raději platí méně za pojistku a drobné opravy si hradí sám. Smysl dává především taková částka, kterou člověk dokáže bez potíží zaplatit. Spoluúčast nastavená příliš vysoko může z levnější smlouvy udělat ochranu použitelnou až při opravdu velké nehodě.
Pozornost si zaslouží také pojem totální škoda. Neznamená vždy jen auto rozbité k nepoznání. Pojišťovna může škodu označit za ekonomicky totální tehdy, když se oprava vzhledem k hodnotě vozu nevyplatí. Konkrétní hranice se liší podle smlouvy a pojišťovny; u jedné z aktuálních variant činí hranice 80 procent hodnoty vozidla. Číslo proto hledejte přímo v pojistných podmínkách, nikoli v obecném popisu produktu.
Při totální škodě se běžné havarijní pojištění zpravidla opírá o tržní hodnotu těsně před nehodou. Stejný princip se používá také při krádeži. Majitel, který před rokem koupil nové auto za 700 000 korun, tedy nemusí dostat stejnou částku, pokud má vůz v okamžiku krádeže hodnotu například výrazně nižší. Pojištění kryje aktuální hodnotu, ne vzpomínku na den, kdy byla podepsaná kupní smlouva.
U nového nebo financovaného auta může tuto mezeru řešit GAP. Ten má v určitých podmínkách dorovnat rozdíl mezi aktuální hodnotou vozu a cenou, za kterou bylo nové auto pořízeno. U některých produktů ochrana hodnoty trvá až tři roky. Pro člověka, který splácí úvěr nebo leasing, může být podobné krytí podstatné: po krádeži či totální škodě totiž nemusí tržní plnění stačit na doplacení financování.
GAP ale není univerzální náhrada za správně nastavené havarijní pojištění. Má vlastní podmínky, časové omezení a pravidla pro výpočet plnění. Před podpisem si ověřte, zda se vztahuje na konkrétní způsob financování, jaká cena se dorovnává a co se stane při porušení povinností, například při opožděném servisu nebo nedoložení potřebných dokumentů.
Největší práci tak často neudělá samotný výběr pojišťovny, ale kontrola několika čísel ve smlouvě. Aktuální tržní hodnota, správně uvedená výbava, rozumná spoluúčast, hranice totální škody a případný GAP musí odpovídat tomu, jak auto skutečně používáte. U vozu zaparkovaného každou noc na ulici bude jiná priorita než u druhého auta, které většinu roku stojí v uzamčené garáži. A když se po dvou letech změní hodnota auta, není důvod, aby smlouva zůstala stejná jen proto, že ji nikdo neotevřel.
