Auto stojí po nehodě na krajnici, přední část má zmačkanou a odtahovka už je na cestě. Majitel ojetiny za něj před dvěma lety zaplatil 180 000 korun. Teď si začne počítat, kolik z této částky skutečně dostane od pojišťovny. Ne z původní kupní ceny, ale z aktuální obvyklé ceny vozu. Ta může být výrazně nižší, zvlášť když má auto další roky a desítky tisíc kilometrů za sebou.
Právě tady se rozbíjí představa, že havarijní pojištění jednoduše znamená „pojišťovna mi zaplatí opravu“. Zaplatí ji jen v rámci sjednaných podmínek, po odečtení spoluúčasti a do výše, která odpovídá hodnotě auta v době škody. U totální škody se nevrací částka, kterou jste kdysi zaplatili v bazaru. Pojišťovna vychází z obvyklé ceny vozidla těsně před nehodou.
U starší ojetiny proto nejde jen o otázku, zda pojistné vypadá přijatelné na měsíčním výpisu z účtu. Důležitý je poměr mezi roční platbou, spoluúčastí a částkou, kterou může pojišťovna reálně vyplatit. Když má vůz cenu 120 000 korun a za havarijní pojištění včetně připojištění platíte několik tisíc ročně, nemusí být smlouva automaticky špatná. Jestliže ale stejnou částku odvádíte několik let a nikdy neřešíte škodu, náklady se začnou nepříjemně blížit hodnotě auta.
Čísla z posledních sjednaných smluv ukazují, že havarijní pojištění nemusí stát desítky tisíc korun ročně. V roce 2025 bylo u 57 procent nově uzavřených smluv roční pojistné pod 8 000 korun a u 35 procent dokonce pod 6 000 korun. Průměrná nebo typická cena ale neříká, co zaplatí konkrétní řidič. Do kalkulace vstupuje věk a hodnota auta, bydliště, věk řidiče, škodní průběh, rozsah rizik i nastavená spoluúčast.
Rozdíl podle stáří vozu může být značný. Pro rok 2026 vychází typické roční pojistné u aut do tří let na 9 166 korun, zatímco u vozů starých 13 až 17 let na 5 093 korun. Nižší pojistné u staré ojetiny zní rozumně, jenže zároveň klesá hodnota toho, co je pojištěné. Pět tisíc korun ročně představuje u auta za 70 000 korun přes sedm procent jeho hodnoty. Po několika letech už nejde o drobný provozní výdaj.
U vozidel s hodnotou pod 100 000 korun proto kompletní havarijní pojištění většinou ekonomicky nevychází. Pojistné tvoří příliš velkou část ceny auta a případné plnění má navíc své limity. Výjimkou může být řidič, pro kterého by i částečná ztráta relativně levného vozu znamenala vážný zásah do rozpočtu. Ekonomika pojištění není jen matematika pojistné sazby; patří do ní i schopnost rychle koupit náhradní auto nebo zaplatit větší opravu.
Do výpočtu se často přehlédne spoluúčast. Sazba 10 procent znamená při škodě za 100 000 korun vlastní náklad 10 000 korun. U menších škod může být spoluúčast ještě citelnější, protože smlouva mívá zároveň minimální pevnou částku. Pojištění pak nepokrývá každé odřené dveře ani běžný servis. Jestliže je spoluúčast nastavená vysoko, platíte pojistné hlavně za méně pravděpodobné, ale finančně bolestivé události, například krádež, velkou havárii nebo živelnou škodu.
To nemusí být špatně. Naopak, vysoká spoluúčast může srazit roční pojistné a dává smysl člověku, který drobnou opravu zvládne zaplatit z rezervy. Problém nastává u lidí, kteří si sjednají nízké pojistné, ale při škodě zjistí, že několik desítek tisíc musí dodat sami. Smlouva se potom neukáže jako bezcenná, jen kryje jinou situaci, než si při jejím podpisu představovali.
U staršího auta bych proto nejdřív řešil, co se může pokazit a jakou ztrátu by domácí rozpočet unesl. Krádež nebo totální havárie může být finančně nepříjemná i u obyčejné patnáctileté ojetiny. Na druhé straně nemá velký smysl pojistit vůz za vysokou částku proti každému drobnému poškození, když jeho tržní cena odpovídá několika měsíčním příjmům. Rozumnější může být povinné ručení s dobře nastavenými limity, samostatné pojištění skel a kvalitní asistenční služby.
Právě skla jsou typický příklad připojištění, které u staršího vozu může vycházet lépe než celý balík. Rozbité čelní sklo neznamená totální zničení auta, ale jeho výměna dokáže stát citelnou částku. Asistence zase pomůže při poruše, nehodě nebo odtahu, aniž by se pojistné vztahovalo na celou hodnotu vozidla. Není to náhrada za havarijní pojištění, spíš střízlivější způsob, jak pokrýt události, které řidiče skutečně mohou potkat.
Opatrnost je namístě i u doplňku GAP. Ten má chránit rozdíl mezi pořizovací cenou a aktuální hodnotou auta, což je užitečné hlavně u novějších vozů, jejichž cena rychle klesá. Pro starší ojetinu ale bývá pozdě. Podmínky běžného produktu například připouštějí vůz nejvýše pět let od první registrace, s nájezdem pod 150 000 kilometrů a pořizovací cenou pod 1 000 000 korun. Konkrétní hranice se liší podle smlouvy, věk auta však bývá zásadní omezení.
Při porovnávání nabídek se vyplatí číst především části o výlukách, způsobu stanovení hodnoty vozidla, zabezpečení, servisu a krácení plnění. Nabídka s levnějším pojistným může počítat s opravou v neautorizovaném servisu, levnějšími díly nebo výrazně vyšší spoluúčastí. U desetiletého auta mi taková smlouva připomíná tenkou deku: na první pohled šetří peníze, ale při větší škodě nemusí zakrýt tolik, kolik člověk očekával.
Havarijní pojištění ojetého auta dává ekonomický smysl hlavně tehdy, když je vůz stále dost cenný, jeho ztráta by bolela a pojistka kryje skutečně závažná rizika za částku, která nepohlcuje nepřiměřený podíl hodnoty auta. U levné ojetiny bývá přesnější volbou vlastní finanční rezerva doplněná o skla a asistenci. Rozhodnutí se často láme na jediné praktické otázce: dokázali byste po zítřejší totální škodě koupit podobné auto, aniž byste si kvůli tomu museli půjčit?
